Ztrátu zpěvačky s velkým žalem a se slzami prožívali její vokalistky, osobní asistentka, neteře i blízká přítelkyně, moderátorka Lucie Borhyová, kterou jsme každý rok potkávali na Zagorové koncertech v Lucerně. Někdejší kapelník zlaté slavice Karel Vágner byl doslova na pokraji kolapsu a bohužel vdovce Štěpána Margity, který po boku milované Haničky strávil třicet let, popsat ani nevíme. Při kondolenci jsme mu poděkovali za to, že se o ni, zvláště v posledních měsících obětavě staral. „To je to nejmenší,“ řekl se slzami v očích. „To je to úplně nejvíc,“ odpověděli jsme mu s účastí.
Pravá víra
Štefan Margita při vyřizování rozloučení knězi Jiřímu Veithovi kladl na srdce, aby mše nebyla příliš smutná. Muž v sutanu si to vysvětlil po svém a do obřadu zahrnul tři vtipy, které nejednoho z hostů rozhořčily. Pokud opomeneme, že popletl datum narození zpěvačky, rozruch mezi truchlícími způsobil i větou: „I když Hana měla vizáž anděla, andělem nebyla. Umělkyně , kterou mnozí milovali pro její morální a povahové vlastnosti, jako by tušila, že ji bude někdo zpochybňovat. V jednom z posledních televizních dokumentů řekla:„Nemyslím si, že bych měla nějaký velký hřích, který bych potřebovala odčinit. Doufám, že taková věc, za kterou můžu a chtěla bych ji napravit, neexistuje. Nemám na skladě ani žádné kostlivce, takže jsem se nikdy ničeho nebála. Člověk by měl žít tak, aby to uneslo jeho svědomí. Já ho mám čisté. Jsem sama se sebou smířená a tečka.“
Zádušní mše se jinak nesla ve striktním křesťanském duchu. Hana Zagorová se k víře hlásila, ale vždy dodávala, že k ní nepotřebuje idol, který by měl tvář. „Moji fanoušci si všimli, že při písničce Adieu nebo Kousek cesty s tebou, kterou uvádím jako vyznání lásky, se chytím za křížek na krku. Dělám to podvědomě. Jako fatalistka věřím, že v našem životě není nic náhoda. Bůh v mé mysli určitě nefiguruje na nějakém obláčku. Představuji si obrovský, velmi dobře fungující komputer. Na druhé straně, když se dívám na hvězdy, věřím, že to není jen technický vesmír. Myslím, že je tam něco, co je zbytečné konkretizovat. To je pravá víra v něco, co existuje mimo a zároveň je s námi. Věřím, že když existuje něco po životě, neměli bychom to rušit,“ zafilosofovala si.
Článek pokračuje na další straně
Chtěla zastavit čas
Věčným životem se však Hana Zagorová zvláště nezabývala. „Vůbec mě nezajímá. Zajímá mě čas, dokud jsem tady. Když víte, že jste nevyléčitelně nemocní, potřebujete se o něco v sobě opřít. Zmobilizovat v sobě skutečné síly. Ne ty, že si naliju šampíčko a budu snít,“ vyznala se a v intimních úvahách zašla ještě hlouběji. „Přála bych si, aby se život moc nezměnil. Když se člověk naučí žít, najednou se spousta věcí začne vytrácet. Já bych byla ráda, kdyby všechno zůstalo tak, jak je. Aby všichni lidé byli zdraví, aby nikdo neumřel a aby nikoho nic nebolelo. Zároveň si uvědomuji, že je to strašný nesmysl, protože to není možné.“
