Nořila se také do dětských vzpomínek. Tato v nich vystupoval jako vystřižený z komedie S tebou mě baví svět. „Seděli jsme oba na tvých zádech jako na koni. Ty jsi po čtyřnožky obcházel celý byt a zpíval: Umta umta, naše země je kulatá.“ Zapomenout dcera nedokázala ani na to, jak jednou s bratrem onemocněli a otec kvůli nim zůstal doma. „Odklidil jsi ze svého pokoje křeslo az manželské postele si odmontoval velké epedo. Opřel si ho o zeď a skluzavka byla hotová. Sahala až těsně pod knihovnu, takže uklouznutí vůbec nebylo krátké, ale srovnatelné s normálním na dětském hřišti. Úplně jsme se s Jankem rozbláznili a tvoj pokoj byl plný prachu. My nemocné děti jsme z toho dost kašlali.“
Tajemství žebradla
Jiný obrázek rodinu zobrazuje při večerní domácí pohodě. „Máma vždy seděla v křesle pod lampou, my děti na jejích kolenou a ty na své židli u psacího stolu. Někdy jsem proběhla od mámy k tobě a sedla si ti na kolena. Vždy jsem si uvědomovala rozdíl mezi tebou a mámou. Máma voněla a dalo se na ní rozvalovat. Na tobě mohl člověk sedět jen zpříma, neboť ostatní prostor zabíral tvůj bachor,“ vzpomínala na bezstarostné období.
Dozvídáme se také, co mistr Satinský skrýval v ikonickém žebradlu. „Záviselo to na tom, kam si ho bral. Vždy tam byl hřeben, šňupák, dýka, nivea, volně rozházená pera a tužky, doklady ve slaměném pouzdře, sluneční brýle, peníze v obálce, občas kniha, scénář, řízek a jiné potraviny. A později často léky, brýle na čtení a také žvýkačky,“ jmenovala Satinského dcera.
Může být spokojen
Lucie se nevyhnula ani pikantnímu tématu, když se několik měsíců po otcově smrti nečekaně dozvěděli, že měl ještě jednu dceru. Julie, kterou Julius Satinský do konce života před světem tajil, se narodila jen tři měsíce po svatbě s Vírou Satinskou. Lucie byla přitom od Julie mladší jen o půl roku. Navzdory prvotnímu šoku ji nakonec přijali do rodiny. „Dnes jsem Julii viděla poprvé. Zatím je tichá. Ještě ji neznám. Jeníček s ní nevychází,“ napsala otci do nebe stroze.
Ledy se lámaly postupně. O další dva týdny Lucie podala další zprávu. „Poprvé jsem si s ní promluvila io vážných věcech a minulosti, kterou si nepamatujeme. Asi ji mám ráda. Byl to pro mě důležitý, i když možná obtížný rozhovor. Chtěla bych se vrátit do roku 1985 a vědět, jak to bylo doopravdy. Máme pro tebe tolik otázek, už nám chybí jen časostroj,“ konstatovala.
Článek pokračuje na další straně
Další dopis Lucie otci napsala až po roční pauze. Pochlubila se, že s nevlastní sestrou byli na bále, kde se předávala „jeho“ cena Bratislavská borůvka. „Byli jsme tam uvedeny do společnosti. Já i Julie jsme odmaturovali a dostali se na vysokou školu. Tato, já budu studovat na Karlově univerzitě. Nakonec až tři obory. Komparatistiku, anglistiku – amerikanistiku a slovakistiku. Doufám, že bys byl na mě pyšný. Toto léto jsem začala psát anglický teenagerský román nazvaný A DAD. Je o vyrovnání se s novým sourozencem po otcově smrti. Já si s July už dobře rozumím. I Janko ji už snáší lépe. V létě jsme dokonce byli s její rodinou, mámou a dvěma sestrami na Oravě,“ ukončila Lucie své psaní do nebe.
Na další dopis od dcery musel nebohý Julo čekat dlouhých sedmnáct let. Oznámila mu v něm, že svou korespondenci „věnuje čtenářství na tvé kulaté smrtiny“. „Rozhodla jsem se nic z nich nevynechat, jsou upravovány jen minimálně. Na komparatistice nás učili, že v literatuře je autor mrtvý. Autorka těchto dopisů nezemřela, jen už neexistuje. Ani svět, ve kterém jsme žili my, už neexistuje,“ uzavřela.
