Byla s ním dívka a chlapec a několikrát jsem je slyšel, jak mu říkali „tati“.
Dívka byla mladší než dospívající a chlapec byl přibližně ve věku syna. Viděl jsem rozpaky napsané na jejich tvářích.
Byl týden nebo dva po Dni díkůvzdání a já přemýšlel, co jedli o svátku.
Pokladní dala pod pult konzervy s tuňákem, krabice s těstovinami, banány a jablka.
Napadlo mě, jestli je svobodný táta. Neexistence prstenu na prstu mě vedla k přesvědčení, že ano.
Pak jsem to najednou ucítil.
Bylo to jako malé poplácání po zádech a mírný elektrický šok do mého srdce.
Zaplaťte za tyto potraviny.
Nevadí, když nemáš peníze… Dostanu je. Věř mi.
Slyšel jsem Boha hlasitě a jasně.
Začal jsem otevírat pusu… ale co když rodinu zkazím ještě víc?
Ten malý hlásek stále znovu zvonil.
Článek pokračuje na další straně
Tentokrát silnější.
„Opravím to,“ zavolal jsem a obličej mi zalilo teplo.
Obchod byl prázdný, nebyl tam nikdo kromě nás a viděl jsem, jak se ten muž pomalu otočil, zíral a šokoval.
Přistoupil jsem k pokladní.
