Známé trio Golden Kids vzniklo, když jako čerstvá absolventka přivoněla k divadlu s Vaškem Neckářem a Martou Kubišovou. „Byli jsme mladou gardou vývoje populární hudby a obklopeni skvělými hudebními publicisty a choreografy, nic nám neuniklo,“ říká. Sláva na sebe nenechala dlouho čekat. „Začali jsme fungovat tak, že všichni byli vzhůru nohama, byl to obrovský úspěch,“ říká bez okolků a dodává, že v té době žádná taková skupina ani ABBA neexistovaly. V roce 1968 obdrželi pozvání na festival MIDEM Gramophone Companies Festival v Cannes.
„Vynikali jsme natolik, že jsme měli pomalu pocit, že se stáváme světovými hvězdami, což potvrdilo i naše angažmá v pařížské Olympii.“ Měsíc v něm vystupovali a pak přišli okupanti. „Bohužel to skončilo tak rychle, jak k nám přišli ruští vojáci. Marta, která se zapojila a jela na tanku, aby projevila solidaritu, nebyla naší vůdkyní, jak se jí zachtělo, a tak ji „oplatili“ tím, že ji zakázali,“ zákaz, který trval dlouhých 20 let. Helena Vondráčková měla svým způsobem štěstí na vypjaté krizové situace. Nejméně ve dvou případech byla mimo republiku. Poprvé právě v době okupace.
„Utekla jsem tomu díky dovolené, kterou jsem měla se Zdeňkem Rytířem (český skladatel a hudebník, bývalý přítel, o kterém se v dokumentu nemluví)., takže jsme ten první útok nezažili,“ vzpomíná na těžké chvíle. „Pak jsme se přestěhovali do Vídně a tam už byli Láďa Štaidl, Karel Gott, Karel Svoboda a spousta dalších.“ Samozřejmě se vedly debaty o tom, zda zůstat, nebo se vrátit domů. „Jasně jsem cítila, že nikam nemůžu jít. Nedokázala jsem si ani představit, že bych opustila svou rodinu a nemohla se vrátit domů.“
Trio Golden Kids se sešlo ke společnému koncertu až v roce 1994 v pražské Lucerně, kde často vystupovalo. „Byl to úžasný koncert, lidé visící z balkonů, neuvěřitelný potlesk, ovace ve stoje,“ popisuje živě atmosféru. Ve hře bylo turné, ale také skončilo dříve, než začalo. „Bohužel, s Martou jsme se nedohodli. Je mi to moc líto, takový je život, tak si budeme jen pamatovat, jak to bylo hezké,“ uzavírá.
Anticharta?!
Na jednu stranu lidé zpěvaččiny koncerty milovali, na druhou stranu se šuškalo, proč by stejně jako Karel Gott mohla pravidelně vystupovat a nahrávat v západní Evropě.
„Měla jsem to štěstí, že jsem za minulého režimu dostala povolení vycestovat do zahraničí. Nebylo to tak, že by mě vláda nějak zvýhodňovala, to vůbec ne, jak si někteří myslí. Uměla jsem jazyky – francouzsky, německy, anglicky, takže jsem byla vybavená,“ vytahuje se z imaginárního pohřbu další horký brambor. Zmínila se o festivalu Zlatý kohout v Rio de Janeiru v roce 1967, byla pravidelně zvána do východního i západního Německa, kde vystupovala ve velkých představeních, programech a nahrávala desky.
Velkou událostí bylo pozvání do tehdy známého pořadu Ein Kessel Buntes. „Měla jsem velké obavy, jestli to zvládnu, protože jsem měla osm až deset vstupů, kde jsem zpívala sama, v duetu, hrála na klavír, tančila,“ vzpomíná a vrací se k tématu. „My, kteří jsme mohli cestovat za železnou oponu, jsme si velmi dobře uvědomovali situaci, protože když jsme překračovali hranice, bylo to jako den a noc. Ale zasloužili jsme si to jen tvrdou prací, pílí a tím, co jsme udělali. Pro lidi, kteří tuto kvalitu přinesli do své země, to bylo něco výjimečného,“ tvrdí.
Když se jednoho dne vrátila z polských Sopot, našla své jméno na seznamu umělců, kteří podepsali Antichartu. Pro mladší ročníky: Charta 77 byla občanskou iniciativou politické opozice při normalizaci Československa. Kritizovala nedodržování lidských a občanských práv, ke kterému se Československo zavázalo v roce 1975 v Helsinkách. Anticharta byla reakcí Komunistické strany Československa na Chartu 77, kterou také odsoudila podpisovou kampaní známých osobností.
