Byla to oblíbená pomůcka za dob našich babiček – dnes už málo kdo ví, k čemu slouží

Historie hledání proutkem sahá do starověku, kdy bylo považováno za formu věštění. Katolická církev však tuto praxi úplně zakázala. Reformátor Martin Luther v roce 1518 zařadil hledání kovů proutkem mezi činy, které porušují první přikázání (tj. považovalo se to za okultismus). První záznam o této praxi pochází z roku 1568. V 17. století bylo hledání proutkem v jižní Francii používáno k pronásledování zločinců a heretiků, což vedlo k dekretu inkvizice v roce 1701, který zakazoval jeho použití pro účely spravedlnosti. Moderní hledání proutkem se praktikuje podobně jako v 16. století, přičemž se nadále používá pro pokusy o lokalizaci kovových rud. V Anglii, Devonu, Cornwallu a Cumbrii byli v 16. století němečtí horníci, kteří používali tuto techniku, licencováni k životu a práci. V 17. století přírodní filozof Robert Boyle v Somersetu sledoval, jak praktik pokouší najít „skryté žíly kovů“ s použitím lískové proutěné hůlky, ale sám zůstal skeptický.