Během minulého režimu byla školní docházka pro mnohé ojedinělým zážitkem, především díky specifickým školním pomůckám, které hrály důležitou roli v denním životě žáků. Jedním ze zlomových okamžiků pro každého školáka byl ten, kdy mohl vyměnit obyčejnou tužku za plnicí pero. Tento krok byl jakýmsi symbolem pokroku a jakési dospělosti pro každé socialistické dítě. Jak si vzpomíná Karel, současný šedesátník z Prahy, pocit, že může psát perem, jej naplňoval hrdostí, i když mu tento přechod způsobil trochu zášti vůči spolužákům, kteří byli šikovnější.

V dětství jsme jezdili v autech bez bezpečnostních pásů a airbagů. Lahvičky s léky neměli bezpečnostní uzávěry, dveře často nebyly zamčené a skříně se nezamykali vůbec. Pili jsme vodu z pítka na rohu, ne z plastikových lahví. Nikoho by ani nenapadlo jezdit na kole v přilbě. Hrůza!Celé hodiny jsme dávali dohromady nejrůznější vozítka z prkénka a koleček od kočárků a až když jsme se řítili z kopce, vzpomněli jsme si, že na ně nemáme brzdu. Teprve když jsme tímto způsobem několikrát vletěli do trnitých keřů šipek, poznali jsme, že bez brzd to není ono.