Zemřel kardinál Dominik Duka, jedna z nejvýraznějších postav české katolické církve posledních desetiletí. Ve věku 82 let odešel v úterý 4. listopadu krátce po třetí hodině ranní. Smutnou zprávu zveřejnilo pražské arcibiskupství na svých oficiálních stránkách. V oznámení stojí:
„Dnes, v úterý 4. listopadu, povolal Pán života na věčnost emeritního pražského arcibiskupa, kardinála Dominika Duku. Kéž mu milosrdný Bůh otevře svou náruč a naplní ho věčnou láskou a pokojem.“Poslední rozloučení a pohřeb Lidé budou mít možnost se s kardinálem osobně rozloučit ve čtvrtek 13. a v pátek 14. listopadu v kostele Všech svatých v Praze, vždy od poledne do šesté večerní. Na místě bude také vystavena kondolenční kniha, kam mohou lidé zapsat své vzpomínky a vyjádřit soustrast.
Dominik Duka bude poté uložen do hrobky pražských arcibiskupů v kapli svatého Víta v katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha. Pohřební mše se uskuteční v sobotu 15. listopadu právě v této katedrále.Zdravotní komplikace v posledních týdnech
Duka byl v posledních měsících svého života ve vážném zdravotním stavu. Na začátku října podstoupil v pražské Ústřední vojenské nemocnici akutní operaci, jejíž povaha nebyla blíže komentována. Po krátkém zlepšení byl 1. listopadu znovu hospitalizován, přičemž pražské arcibiskupství tehdy potvrdilo, že jeho zdravotní stav je velmi vážný.Životní cesta od dělníka ke kardinálovi
Kardinál Dominik Duka, vlastním jménem Jaroslav Václav Duka, se narodil 26. dubna 1943 v Hradci Králové. Jeho otec během druhé světové války sloužil ve vládním vojsku, ale později dezertoval a přidal se k britskému Královskému letectvu (RAF).
Po dokončení gymnázia se Duka vyučil strojním zámečníkem. Po absolvování vojenské služby se rozhodl pro duchovní dráhu a nastoupil ke studiu teologie v Litoměřicích. V roce 1968 vstoupil do dominikánského řádu, kde přijal řeholní jméno Dominik.
O dva roky později byl vysvěcen na kněze a působil na různých farnostech. Komunistický režim mu však v roce 1975 odebral státní souhlas k výkonu duchovní služby. Přesto v církvi tajně pokračoval. V letech 1981–1982 byl dokonce vězněn v plzeňské věznici na Borech za svou činnost v podzemní církvi. Po propuštění pracoval ve Škodě Plzeň a zároveň působil v utajení jako provinciál českých dominikánů.
Po sametové revoluci mohl konečně působit veřejně – vyučoval teologii v Olomouci a roku 1998 byl papežem jmenován biskupem královéhradecké diecéze.
V roce 2004 dočasně spravoval i litoměřickou diecézi a po odchodu kardinála Miloslava Vlka v roce 2010 se stal pražským arcibiskupem a primasem českým. Dva roky poté ho papež Benedikt XVI. jmenoval kardinálem, čímž se Duka stal jednou z nejvlivnějších osobností české církve.Vztahy s politiky a veřejný život
Dominik Duka byl známý svými dobrými vztahy s prezidenty České republiky – od Václava Havla až po Miloše Zemana. Právě Zemanovi byl obzvlášť blízký. V roce 2011 celebroval zádušní mši za Václava Havla, ale o několik let později vyvolal kontroverze, když se zastával některých politicky citlivých osobností.
V roce 2018 vystoupil ze Svazu bojovníků za svobodu poté, co tato organizace udělila vyznamenání poslanci KSČM Zdeňku Ondráčkovi. Téhož roku také předal papeži Františkovi rezignační dopis, jak to ukládá církevní pravidlo pro biskupy po dosažení 75 let. Ve funkci pražského arcibiskupa jej v roce 2022 nahradil Jan Graubner.
Ani po odchodu do ústraní však Duka nezmizel z veřejného prostoru. Pokračoval v komentování společenských i politických témat a jeho výroky často vyvolávaly bouřlivé diskuse. Kritici mu vytýkali například to, že se dostatečně nevymezil proti ruské agresi na Ukrajině nebo že se příliš přibližoval konzervativním a nacionalistickým postojům.
V roce 2025 například navštívil mauzoleum Andreje Hlinky na Slovensku, kde se za někdejšího politika pomodlil. Ve stejném roce také sloužil mši za zesnulého amerického konzervativního aktivistu Charlieho Kirka.Odkaz a závěr
Dominik Duka byl člověk, který si za svůj život prošel těžkými obdobími i velkými poctami. Pro mnohé byl symbolem víry a odhodlání v dobách, kdy církev čelila útlaku. Jiní ho vnímali kontroverzně pro jeho přímé a často politicky zabarvené postoje.
Ať už jeho osobnost vzbuzovala obdiv nebo kritiku, nelze popřít, že patřil k nejvlivnějším postavám české katolické církve po roce 1989. Jeho odchod uzavírá jednu významnou kapitolu moderních dějin českého katolicismu.
